Švýcarské rohy
Bernské Alpy. Tradiční Wetterhorn, neznámý Schreckhorn.
Když před nedávnem Eda přesídlil se svojí seňoritou ze slunné Barcelony zpět do rodné vlasti, vycítil jsem šanci, že je tu opět někdo dostatečně šílenej na to, aby se mnou vyrazil lízt někam do Alp. A tak slovo dalo slovo, pivo dalo pivo, a na začátek srpna byly rázem naplánovaný Švýcarský Alpy. Konkrétně nám pak do oka padl Wetterhorn na rozlezení a Mnich Nollenem jako zlatý hřeb večera. Od ?klubu zelených?, dříve známějším pod jménem ?klub Mexických pěstí? si tak půjčuju dva fešné cepíny od Petzla a mačky značky Leon a můžeme vyrazit.
Že nepůjde o jen tak ledasjakou cestu naznačuje už náš odjezd z Prahy. Tak dlouho spekulujeme kde nabrat nejlevnější benzín, až k nejdražší Benzině na celé D5 dojíždíme se svítící nulou v kolonce dojezd na palubním počítači a sevřenejma prdelema. Show pak pokračuje na Švýcarsko-Rakouský hranici při nákupu švýcarský dálniční známky, kdy se 5min snažim celníka za přepážkou přesvědčit, že mu rozumím, že tady jinou než celoroční známku nevedou, ale že bych chtěl vědět, kde jinde se teda dá koupit. Až když už i švýcarskej ouřada začíná bejt poněkud nesvůj a začíná vypadat, jako že by se přece jenom šel podívat co pěkného skrývá naše žihdlo ve svých útrobách, dochází mi, že tím ?tady? nemyslí celnici ale celé Švýcarsko. Za 30? poměrně drahé zjištění... Následuje už jen krátké putování křížem krážem po Švýcarskejch dálnicích a okreskách a před sedmou raní jsme v Grindelwaldu. Partizánsky parkujeme naší káru na lesní cestu pod parkovištěm a jdeme chrápat.
Wetterhorn
Z auta vylézáme po poledni, chvíli zevlujeme, balíme bágly a vyrážíme směr Glecksteinhütte. Po přibližně 3 hodinách, v době, kdy konečně přesvědčuju Edu, že v průvodci stojí ?chata na sebe nechává dlouho čekat?, nikoliv v beleterii běžnější ?nenechává?, vylézá Glecksteinhütte z úkrytu a končí tak naše trápení. Kromě Hüttenwarta, zde v podobě dvou fešných Švýcarek, je chata prakticky prázdná. Na Wetterhorn, jak druhý den zjišťujeme, navíc jde jenom jedna dvojka, ostatní od jediného polobsazeného stolu jsou ?obyčejní turisté?. Zamračené, déšť slibující počasí zdá se příliš lidí sem nahoru nenalákalo. Vaříme večeři (tady je určitě ještě prostor ke zlepšení - půlkilovej kečup kvůli jedněm těstovinám do 2317m n. m. příště už fakt nepotáhnu), dáváme jedno pivo, nařizujem budík na třetí a jdeme spát.
Probouzí mě slunce peroucí do okna, to je dobré znamení, venku je hezky. Špatný znamení ale je, že ve tři v noci žádný slunce do okna svítit nemá! Koukám na hodinky a ono sedm. Budíka na mobilu Eda sice nařídil dobře, ale hodiny jsou jaksi trochu rozhozený... Po rychlém zhodnocení situace - výstup 6h, sestup 6h, v sedm jsme zpátky, tak o co jde - nakonec v rekordním čase vybíháme směr Wetterhorn. Paní domácí, kterou potkáváme ve dveřích si nás nicméně prohlíží trochu s údivem, strategie ?popijeme, pokouříme, ještě je doženeme? jí očividně nic neříká.
Po přibližně hodinovém nástupu a přechodu přes krátký ledovec stojíme přímo pod skalním masivem. Následuje trochu traverzování sem a tam až nalézáme na samotný hřebínek Willsgrätli. Tady potkáváme horského vůdce s klientem, kteří už jdou dolů a nahoře prej byli za 4,5h. A ono to půjde, a ne, že ne! Cesta po hřebínku je někde na pomezí mezi lezením a VHT což Edu zrovna dvakrát nebere a tak se nahoře, těsně pod sedlem (Wettersattel) rozhodne výstup zpestřit dvěma pětkovejma krokama a v rozporu s popisem cesty dolízt po hřebenu až do sedla. Protestuju sice, že tudy cesta určitě nevede, ale stejně tak jako Liptákovští starousedlíci s tím nic nenadělám a chtě nechtě lezu za ním. V sedle nazouváme mačky a drápem se vzhůru asi 200m po zasněžené hraně hřebenu. Když mačky sundaváme, jsme na cestě už skoro pět hodin a na vrchol je to ještě stále kus cesty. By mě zajímalo, co ti vůdci do těch klientů sypou...
Nakonec se za necelých 6h dostáváme nahoru i my. Kocháme se pohledem na Eiger, Mnich i vrcholek Jungfrau. Směrem na jih si se zájmem prohlížíme divoce vyhlížející štít nám neznámé hory. Později zjišťujem, že je to Schreckhorn a ještě později si vyzkoušíme i výhled z jeho vrcholu. Mobilem - nic jinýho nemáme k dispozici - děláme pár ?dokumentárních? fotek balíme své saky paky a vyrážíme dolů. Když scházíme na ledovec, trochu nás zarazí odložené trekové hůlky, které jsme míjeli už ráno směrem nahoru. Vzhledem k tomu, že jsme cestou už nikoho nepotkali a druhá dvojka co jsme v poledne potkali musí bejt už dávno dole, nám nejde do hlavy, komu můžou patřit. Zkrátka záhada. Cesta dolů je, jak už to bejvá, ještě mnohem větší očistec než cesta nahoru a když před sedmou dorážíme zpátky na chatu máme toho plný kecky.
Bez nějaký větší diskuze tak rozhodujem, že dolů do Grindelwaldu ?seběhnem? až druhej den. A dobře děláme, ani ne za hodinku, to už ale sedíme bezpečně u piva, se přižene pravá nefalšovaná Alpská bouřka. Podaří se nám alespoň vyřešit záhadu s hůlkama, když se nás paní domácí ptá, jestli jsme je náhodou nepotkali a nevzali dolů, že prej se jí horskej vůdce ptal, jestli neví, kde je nechal, vypráví nám pobaveně. Druhej den pak ustupujeme z pracně vydobytejch výškovejch pozic zpět do ?nížin? a jedeme si léčit zničený nohy do Interlakenu.
Schreckhorn
Původně plánovaný Mnich přes Nollen zamítáme - jednak nevíme přesně zda je výchozí Guggihütte otevřená, ale hlavně se nám nechce vysolit 60? za cestu ?vláčkem? z Jungfraujochu1.
Po krátkém bádání kdy zjišťujeme, že prakticky na všechny ?klasické? vrcholy v okolí, ať už je to ?velká trojice? Eiger, Mnich a Jungfrau, nebo nejvyšší hora oblasti - 4274m vysoký Finsteraarhorn, vede cesta přes Jungfraubahnen, vybíráme jako náhradu Schreckhorn. 4078m vysoký Schreckhorn je v propagačních materiálech GrindelwaldSPORTS uváděn jako nejtěžší Švýcarská čtyřtisícovka (AD+, III+ UIAA). To má hned několik výhod - za prvé nebude cílem kvant turistů a za druhé snad bude Edovi výstup konečně připomínat lezení... V Interlakenu v knihovně tak kopírujem z průvodce popis normálky (co na tom, že je text ve francouzštině a ani jeden z nás francouzsky neumí...) a jsme připraveni vyrazit.
Výchozím místem pro výstup na Schreckhorn je 2530m n. m. položená Schreckhornhütte, což v překladu znamená 5,5h výstupu z Grindelwaldu. Obtížnost výstupu zdá se bude opravdu trochu jinde než na Wetterhornu, říkáme si, když už při cestě na chatu musíme oblézat skalní pilíř bez jakéhokoliv fixního jištění a po dalších 10 metrech se drápem vzhůru poctivým trojkovým komínem s utrhanými kramlemi. Vzápětí se nicméně ukazuje, že se nám podařilo sejít na starou sesunutou cestu a tak se po 30m drápání rozkvetlým travnatým svahem - rájem alergika - vracíme na Švýcarsky pečlivě upravenej ?chodníček?.
Na Schreckhornhütte nás tentokrát nevítají dvě fešné horalky, ale chatař typ ?bodrý stréc?. Kromě nás se tady na Schreckhorn chystají další 3-4 dvojky. Protože ani při zvýšené představivosti náš ?francouzský plánek? úplně tak nezapadá do reliéfu nad námi se tyčícího Alpského velikána, je plán na zítřek jasný: Ještě v noci - oficiální budíček pro Schreckhorn je ve 2:00! - vyrazit mezi ostatními a s nimi se ?vytáhnout? až k nástupu. Stávání na sedmou si tak pro tentokrát hodláme odpustit a budík tentokrát nařizujem radši oba. Včetně hodin.
Není to ale vůbec potřeba. Pünktlich ve dvě nás skutečně ?bodrý stréc? budí a v půl třetí již za světel čelovek klopítáme směr vrchol. No směr vrchol... Začátek nástupovky poněkud neobvykle vede dolů na dolní Grindelwaldgletscher a teprve z něj se po hřebenu stoupá vzhůru na horní ledovec, na jehož konci začíná vlastní lezení. U nástupu stojíme krátce po svítání, první dvojka nám už dává pěknej kotel, za námi se plazí už jen jedni nešťastníci a Eda opět pičuje, že proč se sem vlastně tahá. Zkrátka vše jak má být. Tak od půlky už jde o poctivý lezení a poslední čtvrtině cesty obtížnost pod UIAA III prakticky neklesne. Na druhou stranu pokuď vám lezení není úplně cizí neměli by jste mít větší problémy. Část vrchního, nejtěžšího, hřebínku tahám i já a prakticky celou cestu jdeme průběžně. Snad akorát úplně v poslední délce, kde je skála pokrytá ledovou glazurou mi mizí úsměv ze rtů. Po přibližně sedmi hodinách stojíme na vrcholu a zíráme po okolí.
Kromě již z Wetterhornu ?okoukaného? Eigeru dominuje výhledu především majestáný Finsteraarhorn. Edu tentokrát mrzutá nálada neopouští ani na vrcholu - vysokohorské výlety zdá se opravdu nejsou jeho šálek čaje - ale já si to docela užívám. Zadarmo to sice úplně není, ale oproti utrpení na Rohanském nábřeží je taková čtyřtisícovka procházkou růžovým sadem ;-).
Dolů se trmácíme přibližně stejně dlouho jako nahoru, první půlku slaňujeme z připravených borháků, zbytek slézáme. Na chatu dorážíme okolo páté, vaříme zbývající YumYumky a licitujeme, jestli ještě dneska budem pokračovat až dolů. Nakonec dojdeme k závěru, že 38CHF (26 pro členy SAC/ÖAV) lze investovat i lépe než za nocleh, kde se ani moc nevyspíte a v půl sedmé vyrážíme směr Grindelwald. Po 3,5h masakru pohybového aparátu pak nasedáme do našeho motorizovaného kočáru a mizíme v dál směr Interlaken2.
- Dle mně dostupných informací se jinak ?normálně? dolů ze severní strany, kam se z Mnichu schází, dostat nelze.
- V Grindelwaldu je sice taky menší camp, ale v sezóně bude asi stále beznadějně plný, jak jsme si i ověřili.
Vyšlo 31.8.2009 v kategorii Outdoor